x

KDYŽ UŽ TĚLO NEMŮŽE, ALE HLAVA JE SILNĚJŠÍ

richard
-

V hlavě jsme všichni bojovníci. A teď nemluvím o těch, kteří sedí doma. Mluvím o těch, kteří roky dřou. A je jedno na jaké úrovni, jakých výsledků dosahují, v jaké kategorii soutěží a jestli jsou čistí, nebo ne. To, že se zvedneme každý den a žijeme tím, že se nám vše točí kolem té dřiny o nás něco ukazuje. Musíme mít pevnou vůli a odhodlání bojovat. Ať si člověk o někom myslí, že to měl jednodušší, tak nikdo neměl cesty bez překážek. Všichni jsme byli ve srabu a bezmocní, byť na moment, den.

Proč o tom mluvím?

 Hlava, odhodlání a srdce bojovníka je velká devíza. Vnitřní tmel a spoj. Ačkoliv buďme upřímní, najdou se i situace, kdy jsme sami proti sobě. O čem mluvím?

Je 6 ráno a ty vstáváš. Naspal si sotva 4 hodiny. Máš za sebou těžký trénink zad. Nechce se ti zvednout z postele, ale víš že musíš. Dáš si snídani, která ti nechutná. Necejtíš se dobře. Ozývá se vnitřní volání těla, že potřebuje pauzu. Jdeš do práce, vrátíš se ještě víc zničený. Nejsi unavený, ale prostě zničený. Leze na tebe lehká chřipka a víš, že nejsi ok. A teď klíčové rozhodnutí. Máš naplánovaný trénink, vzdáš to, nebo půjdeš i přes nelehké podmínky? Půjdeš.

A pak existují dvě varianty

Zvládneš to a do pár dní rozchodíš (se strašákem ve sečtení přecházených nemocí v budoucnu) a nebo lehneš minimálně na týden a odneseš to daleko tvrději. Samozřejmě, nemůžeme být slečinky. Lehká rýma nebo únava nejsou překážkou. Ale existuje hranice, kdy už je to přes čáru a risk je neúměrný zisku. A teď kde najít tu hranici.

Dá se říct, že člověk to ví

Podvědomě prostě poznáme, kdy už máme zůstat doma a nechodit. Ale poslechneme hlavu, která chce, nebo tělo, které nechce? A právě v tuhle chvíli musíme sklopit hlavu a zůstat doma. Pokud tělo vyloženě nechce, ani hlava a pozitivní myšlení nepomůže. Možná budete naštvaní, ale za 1-2 dny se vyležíte a budete zase plni energie. O nic nepřijdete. A naučíte se ovládat svojí hlavu.

Analogii můžeme najíst v přejídání

Dejme tomu, že si držíte maso 2x denně, a celkově bílkoviny kolem určitých hodnot. Kolika z vám už se stalo, že jste se na jídlo prostě necítili, byli jste nafouklí, zažívání nebylo úplně stoprocentní, ale stejně jste ze “strachu” o zachování hmoty jedli dál?

Občas prostě musíme ustoupit

Signály, které nám tělo dává nejsou bezvýznamné. Je to naopak jediná věc, kterou bychom měli opravdu poslouchat. Nikoliv kulturistický vzor, trenéra, nebo rádio, ale sami sebe. Jediní my totiž dokážeme posoudit, co tělo a může a co ne.

Přecházíte nemoce a horší zažívání, nebo posloucháte své tělo?

Líbil se ti článek? Tak nás podpoř a sdílej na FB.
ZATÍM ZDE NEJSOU ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE