x

KAM KRÁČÍŠ KULTURISTICKO-FITNESS SCÉNO?

richard
-
Nikdy nezapomeň, kdo u tebe zůstal, když všichni odešli.

Všichni dobře známe obrázek odkazující na povalující se činky. Celá řada z nás začala cvičit, protože jsme byli zlomeni. Rozchody, psychické potíže, těžké dětství, komplexy méněcennosti. Kolik z nás se rozhodlo investovat kvanta svého času, obětovat část sociálního života a vynakládat nemalé prostředky, když se nám vše dařilo a nic nechybělo? Minimum. Velká předsevzetí a osobnostní závazky činíme zpravidla tehdy, když se nedaří. Potřebovali jsem se dát dohromady a našli jsme pevnou oporu. Čím to je, že dnes milujeme svůj “sociální status” a odiv ostatních daleko více, než to, co nás učinilo silnými a plnými?

Může to znít pesimisticky, ale mnohdy to tak opravdu působí.

Vypadá to, že mnoho lidí bere cvičení (každý trénink, každé opakování, každý okamžik) už jen jako prostředek k výsledkům. Přitom právě to nás činí šťastnými. Nikoliv imaginární palce nahoru, neupřímné komentáře a náš sociální kredit. Jsi to ty před zrcadlem či ve sklepě staré posilovny, když jdeš bolesti vstříc a ještě to miluješ. Nikde neplatí víc, že právě cesta je cílem.

Daleko smutnějším jevem je však vzájemné pohrdání, absence respektu, uznání a vzájemné podpory.

Všechny nás spojuje jedno. I když to zní jako laciná reklama na pivo, všichni milujeme železo a posouvání svých limitů. Proč nám chybí pokora, ale nechybí nám kuráž kritizovat ostatní? Nemáme respekt k autoritám. Radši sedíme doma u počítače a předháníme se ve snaze ostatní ponížit. Jak je možné, že je naší cílovkou skupina, které jsme členem? Nevadí nám feťáci a zloději, ale lidé nám podobní.

Nadopovaní útočí na “čisté”, že vypadají šíleně, nemají sílu, nemají svaly a cvičí vlastně pro nic. Skutečně se tvrdí, že cvičit sám pro sebe je na výsměch? Ale no tak. Určitě si to nezaslouží výsměch. Čistí zas útočí na “nadopované” s domněním, že vlastně jen sedí u počítače, dělají si z těla terč na šipky a nemusí vůbec makat. Ať už čistě, nebo se “sladidly” navíc, vždycky to bude dřina. Nenaroste to samo. A nedejbože, když uvidíte začátečníka ve fitku, jak si při benchi odrovnává ramena, nebo při dřepu brzdí koleny. Rozum by velel, že se sebereš a dojdeš mu poradit. Taky si stál na začátku. Taky jsi nevěděl. Taky si vypadal špatně. Místo rady se stane terčem vzdáleného posměchu. Zůstaňte pokorní. Povýšenost je naším vlastním problém. V nás něco hnije a máme to kdesi nezapomenuto v hlavě.

Rádi kritizujeme autority a nemáme vlastní názor. Proč?

V dnešním internetové době je přece daleko jednodušší udělat falešný profil, nadávat všem okolo, než kohokoliv skutečně podpořit a dát mu ten impulz, který dal někdo před lety vám. Dá se tedy říct, že za tu můžou všemocné, úžasné a nenahraditelné sociální sítě? Do jisté míry určitě ano. Je totiž daleko jednodušší utíkat před realitou pro dočasné pobavení, než se jí tvrdě postavit a stanout tak vstříc nepříjemné kontroverzi. Nadáváme, protože stojíme ve vlastním stínu. Neměli jsme tu odvahu jít si za svým, kterou prezentují jiní. Báli jsme se reakce okolí, kterou teď tak hrdě reprezentujeme. Nejsme spokojeni sami se sebou, proto se snažíme přimět ostatní, aby se cítili stejně.

Ryzí láska ke cvičení, dřině, potu a neustálém obětování se pomalu skomírá. Čest všem, kteří hrdě drží její prapor a stále je vede poctivost, pokora a disciplína. Jednou se to snad otočí.

Líbil se ti článek? Tak nás podpoř a sdílej na FB.
ZATÍM ZDE NEJSOU ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE